Hlavně probudit zájem

Rozhovor s osobností klubu. Dnes s trenérem mládeže Jaroslavem Dynybilem, který se již skoro dvacet let věnuje těm nejmenším fotbalistům a fotbalistkám v Dubči.

U mládeže v Dubči působíš už řadu let, jaké byly tvoje začátky?

Moje začátky s trénováním byly po mém úrazu, kdy jsem skončil v sedmadvaceti s aktivní fotbalovou kariérou a tak nějak se plácal bez sportu. V té době mě oslovil Richard Nájemník, který v tenkrát působil coby hráč B-týmu a trenér dětí, když cítil, že bych po konci kariéry mohl být nějakým způsobem užitečný. Takže jsme společně začali trénovat děti. Tenkrát to byly ročníky 1998/1997 a u toho jsem už zůstal a později, někdy kolem roku 2004, jsem to začal dělat sám. Zůstal jsem u těch nejmenších a postupně dostal jsem se dostal až k ročníkům 2015-2016, i "dva sedmnáctky" tam teď nějaké mám. Začátky byly určitě těžké a učím se vlastně nepřetržitě až do teď.

Momentálně působíš na pozici trenéra mini-přípravky a mladší přípravky. Jaká je tvoje náplň práce?

Náplní mojí práce je v podstatě zkusit ty nejmladší děti, které si zkouší nový sport, nějakým způsobem zaujmout a ukázat jim, jak je ten sport krásný. No a protože to není jen o těch dětech, ale i o rodičích, tak ty děti i rodiče nějakým způsobem k tomu sportu přitáhnout. Je to taková náročná nejen trenéřina, ale i psychologie a diplomacie. Také je to komunikace s rodiči, protože u těchto malých dětí je to hlavně o rodičích, aby je ve sportu podpořili, umožnili jim sportovat a tím zahájit jejich sportovní kariéru. 

Když chceš někoho pro něco zapálit, tak musíš sám hořet

Co považuješ za nejdůležitější při práci s mládeží a hlavně s důrazem na ty nejmenší špunty?

Je to hodně o tom, že si člověk musí uvědomit, že to jsou malé děti, dá se říct zkusit se dostat na jejich mentální úroveň, což mi nedělá vůbec problém 😊 ... pořád si pamatuji větu z mé první trenérské licence, kdy tam nějaký chytrý pán řekl větu "Když chceš někoho pro něco zapálit, tak musíš sám hořet", a to je prostě hrozně důležité ty děti v jejich věku zaujmout a ukázat jim, jak je ten fotbal krásný, proč to hrajeme, toho týmového ducha a tu partu kamarádů kolem.

Jaký jsi podle sebe trenér? Spíše přísný, klidný, impulzivní ...

To je poměrně složitá otázka, určitě jsem impulzivní, snažím se ty kluky a holky usměrňovat, pořád jim něco ukazovat. Nejsem kliďas. Přísný ... jak kdy, no nemám rád když někdo něco fláká, takže v určitém směru jsem přísný, ale preferuji spravedlivou cestu a určitě taky impulzivní, ale v tom správné slova smyslu. Prostě ihned ukázat chybu, povzbudit a ukazovat. Hlavně ne ty kluky srážet nějakou hloupou kritikou. V tomto věku nemá kritika vůbec nic společného s výukou mládeže, je to spíše o tom pozitivním povzbuzování a názorném ukazování chyb a velice se mi osvědčila zpětná vazba. Říkat jim to formou dotazů, aby si ti kluci tu chybu našli sami a taky si na ni sami odpověděli. Mám potvrzeno, že to nejlépe vstřebají a že si to potom opravdu pamatují.

Děti se nám teď po covidu postupně opět vrací tréninkům, takže by mě zajímalo s jakou kondicí a nadšením se vrací k fotbalu?

Vidím to v tom rozložení týmu, to mužstvo má vždy různé typy hráčů. To znamená, že někteří hráči a rodiče nepřestali s covidem sportovat a věnovali se dětem sami, to znamená že zastoupili funkci oddílu a působili na svoje děti sami, ať už jezděním na kole nebo jinou sportovní činností a ty děti potom nic neztratili. Těch je ale bohužel výrazně méně, to menší jádro nepřestalo sportovat, ztratili sice kontakt s míčem, ale neztratili fyzickou připravenost. No a pak máme děti, které se věnovaly spíše paření na počítačích a je na nich vidět, že si přenesly nějaká ta kila navíc ... včetně nás trenérů, protože ta covidová pauza měla dopad na všechny, nejen na hráče. No a bohužel bude i nějaká skupina hráčů, kteří už třeba vůbec nepřijdou na fotbal, protože prostě ztratili zájem o sport. Sami očekáváme co to přinese, uvidíme teď v září jestli opět přijdou nové děti na nábor, ale je z toho trochu obava.

Tento rozhovor děláme na soustředění. Tady funguješ nejen jako trenér, ale taky trochu jako máma, táta, zavazovač tkaniček, doktor .... tak jak si to vlastně užíváš, pokud si to teda vůbec užíváš?

No vždycky je tam určitá obava a hlavně přání, aby se v průběhu soustředění nikomu nic nestalo, aby to vše proběhlo v pořádku aby si to užili všichni a nebyly tady nějaké nepříjemnosti. Samozřejmě ale pravda je, že u těch nejmenších je to spíše taková ta mentořina, psychologie a opravdu být tak trochu máma, táta, snažit se aby je to bavilo a aby zapomněli, že se jim stýská. Je to taky o tom se s těma klukama dohodnout a ukázat jim, že s kámošema je to taky super a že mámu zas uvidí za týden a že je vše v pohodě. U těch malých je to opravdu hodně o té psychologii, přes den 4 hodiny trénujeme a zbylých 12 hodin kdy nespí je to o vysvětlování a ukazování, že se jim vlastně nestýská.

Nejoblíbenější klub?

Od malička fandím Spartě, sleduju její mládež, sleduji jak se to snaží dělat v různých mládežnických kategoriích. Ale pozoruji samozřejmě i ostatní mládežnické týmy, i ty slávistické. Měl jsem možnost mluvit jak s šéftrenérem přípravek Slávie tak i Sparty, každý to dělá v trochu jiným duchu, líbí se mi jak to třeba dělají v Příbrami, Hradci, Pardubicích ... Je to teda Sparta, ale nejsem zase nějaký hooligan nebo fanatik, spíše to sleduji opravdu hlavně z toho fotbalového pohledu.

Nějaké koníčky kromě fotbalu?

Rekreačně chodíme tady s klukama na hokej, rybaření, tenis ... občas nějaký dobrý film, bohužel taky dobré jídlo a pití, což je na mě trochu vidět .... 😊

Na závěr otázka, kterou každý "miluje". Každý z nás má nějaký svůj sen, tak jaký je ten tvůj? Fotbalový nebo nefotbalový ... jakýkoliv

No když jsme u toho fotbalu, tak určitě takovým snem je, že bych rád některého ze svých odchovanců viděl, aby se prosadil v naší lize nebo třeba pak i dál. Tak uvidíme jestli se někdy něco takového podaří. Kluků v žákovské a dorostenecké lize už pár máme, tak uvidíme jestli se budou dál prosazovat. Momentálně tam máme dvě 2006, dvě 2007 a 2008. Je docela hezké vidět, že takto tři ročníky za sebou máme zastoupeny v mládežnických ligách, což je si myslím poměrně velký úspěch, pro náš dá se říct vesnický klub. Takže můj sen je, že bych se šel podívat na nějakého svěřence na Ligu mistrů. To by bylo fajn.

Tak to je krásný sen, ať se teda splní. Jardo, děkuji za práci kterou pro náš klub už dlouho děláš i za tento rozhovor. Asi neprozradím tajemství, když řeknu, že se budeš brzy ženit. Takže určitě nejen za sebe vám oběma přeji, ať vše vyjde tak, jak si to společně plánujete. Hodně štěstí.

jam